page

Can I be the reason for the smile on your face?
Nepotřebuji přítele, který na všechno přikývne. Můj stín kývá přesněji.

Registračka - pro budoucí SBé

Povídka: Night when angel falls

20. února 2011 v 19:40 | Nioli-chan |  Ostatní povídky
tuhle povídku napsala moje talentovaná kamarádka a taky SBéčko 

povídka se jmenuje Night when angel falls



Azrael, anděl smrti.
Zapisuje si na seznam jména nově narozených a vyškrtává jména zemřelých. 
Existuje jen jediná socha, vytesaná z černého mramoru. 
V té se skrývá skutečný Azrael, anděl, který padl jen aby zachránil jiné. 

Před více než 2mi sty lety na tomto světě zuřila krutá válka. Válka mezi anděly a ďábly. Přívrženci temnot chtěly tento svět uvrhnout do věčné temnoty, ale stoupenci světla jim v tom chtěli za každou cenu zabránit. Vzájemně se všichni zabili, až na 2 poslední soupeře. 
Anděl Azrael se nechtěl vzdát, to ale ďábel Death taky ne. 
Azrael proto udělal jedinou věc, kterou mohl. Za pomoci svých andělských sil a obětování se, zabil ďábla a zachránil tak svět před zkázou. Jelikož byl na pokraji svých sil jeho tělo zkamenělo. Byl lapen do černého mramoru a byl tak odsouzen navždy sledovat tento svět jako kamená socha. Nemoci nic říci či udělat, jen bezmocně přihlížet.

Miku byla jako vždy na místě, kde kdysi býval starodávný hřbitov. Dnes to byl spíše park, kam stejně nikdo nechodil. Jen ona. 
Denně vysedávala u sochy anděla, která jí nějak fascinovala, ani si nedokázala vysvětlit proč. 
Podívala se do kamenné tváře. 
"Azrael, anděl smrti." řekla. 

Tajemný a opuštění stojí v celé své kráse mezi vysokými stromy na starém hřbitově. Jeho jemně tvarované mramorové rty přímo vybízejí k polibku. 

Nedalo jí to. Vyšplhala se na kamenný podstavec a přivinula se k chladivému kameni,  ze kterého byla socha vytesána. Pravou rukou se přidržovala horního okraje jednoho křídla, druhou rukou se držela sochy kolem krku. Přiblížila se k heky tvarovaným mramorovým rtům. 
Něco pod ní zavrzalo. Ucítila tvrdá kámen. Rty byly hladké. Horká vlna jí projela celým tělem. Srdce jí začalo bít jako splašené. 
Už nelíbala kámen. Azraelovi rty byli měkké jako rty skutečného člověka. 
Miku zvedla hlavu a podívala se mu do očí. 
Byl to záblesk? Jiskra?
Anděl se převrátil a Miku s ním. Socha anděla ležela na zemi před Miku. 
Roztříštěná. 
Jedno křídlo bylo utržené a druhé podpíralo trup. Obě ruce i nohy byli ulomené. Obzvláště morbidně vypadal jeho krk, který končil prázdným pahálem. Hlava anděla se odkutálela stranou a ležela v nedalekém mechovém porostu. 
Ale ještě znepokojující bylo to, že socha byla dutá. 
Když se podívala do tváře anděla jeho oči byli černé a prázdné. 
"Sochař, který ho vytesal musel být génius." řekla tiše. Byla tak fascinována. Lehla si do trávy tváří v tvář Azraelovi. Ještě nikdy nepozorovala hlavu sochy z takové blízkosti. 
Na chvíli myslela, že se pohnulo oko. 
"Dobré ráno." Řekl kdosi. Miku se otočila a nevěřila svým očím. Hleděla na anděla Azraela v celé jeho kráse. Stál tam před ní. Rychle zamrkala, myslela si že se jí to jen zdá. 
"Tvůj polibek mezi námi vytvořil pouto a mě přivedl opět k životu." pravil anděl. "To se stane vždy, když člověk políbí anděla." dodal. 
"J-já, nechápu to. Jak...?" 
"Protože ses při mém pádu ocitla na chvíli v ohrožení života, mohl jsem se osvobodit z kamené podoby. Zároveň jsi mě ale políbila, což mezi námi vytvořilo pouto." vysvětlil jí. 
Miku stála a nevěděla co má říct. Nechápala to. Ale i tak věděla, že jí k němu něco přitahuje, něco magického. 
"Ztratila jsi snad řeč?" ptal se Azrael, když Miku dlouho nic neříkala. 
"J-já ne... Jen tomu nemohu uvěřit. Jmenuji se Miku." představila se. 
Anděl se usmál. "Jméno mé jest Azrael." poklonil se.
"Já vím, znám tvé jméno." Miku se mírně začervenala. 
Azrael byl poctěn, že ještě lidé znají jeho jméno. Přistoupil k ní blíž vzal její ruku do dlaní a políbil jí. "Patří ti mé velké díky, za mé vysvobození z kameného vězení." podíval se jí do očí.
Miku byla v rozpacích. To co cítila nebyl obdiv, ale láska. Milovala nebeskou bytost. 
Azrael pustil její ruku, roztáhl křídla a usmál se na ní. 
"Jsem ti nesmírně vděčný. Až budeš potřebovat zavolej mé jméno a já ti přispěchám na pomoc." pravil. Zamával křídly a vznesl se do oblak. 
"Nezapomeň máme spolu pouto, vždy budu s tebou." usmál se a to bylo naposledy co ho Miku viděla. Jediné co naznačovalo tomu, že to nebyl sen, bylo polámané kamenné tělo na zemy v trávě a ono zmiňované pouto. 
Miku nikdy nezapomněla. Stále chodila na to místo. V hlouby duše doufala, že se s ním znovu setká. Přála si to, přece jen ho milovala. 
Denně hleděla na oblohu a stále ho vyhlížela. I když věděla, že marně. 
Žila však dále svůj normální život jako mladá dívka. 

O 50 let později:

V den, kdy bylo Miku 66 let už to dál nevydržela. 
Její láska i přes těch několik let stále trvala. Nepřestala milovat anděla. 
V ten den si vzpomněla na jeho slova.
Až budeš potřebovat zavolej mé jméno a já ti přispěchám na pomoc. 
"Azraeli." pronesla tak hlasitě jak jen jí to její hlas dovolil. 
O pár minut později se u ní zjevil anděl Azrael. Stále krásný a mladý jak si ho Miku pamatovala. Stál zase u ní a usmíval se na ní. 
"Prosím, odvěď mě již tam, kam je nutné jít." prosila ho. 
"Jak si žádáš." pronesl anděl a naposledy se na ní usmál. 
Objal stařenku a ovinul kolem ní své bílá křídla. Z jejího těla pomalu odcházel život. Na její život toho již bylo moc. Je čas. 
Duše Miku se odpoutala od těla. Vznášela se vedle Azraela a hleděla na své tělo. 
Měla zpět zase své mládí. Již nezestárne. 
"Již budeš žít věčně i když jinde." řekl Azrael a pokynul Miku, aby s ním šla. 
Neváhala. Už nemá co ztratit. 
Mladá Miku se vydala s andělem na lepší místo. 
Na místo, kam se později dostaneme všichni. Byla šťastná, že se po tolika letech opět může setkat s ním. Nyní může denně sledovat jeho andělskou tvář. 
Tam... V Ráji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama